V pondělí v noci jsme se přesunuli na letiště. Na přepážce byl trochu zmatek a chvíle napětí, kdy paní prohledávala dlouhý seznam států, které již do letadla nesmí. Česká Republika nás tentokrát nezklamala. Na seznamu jsme nebyli a dostali jsme letenky.
Krátce po půlnoci jsme čekali na odlet a nakonec jsme nastoupili do letadla a odlepili se od země. Nová část dobrodružství začala. Teď už nic nebylo podle plánu. Vlastně ani žádný plán nebyl.
Kupodivu se to všem líbilo. Taková malá přestávka od každodenního rytmu života.
9 hodinový let nebyl kupodivu ani s tolika dětma příliš dlouhý. V Denpasaru na letišti nám změřili teplotu na termoscanu. Pak jsme dostali víza a stáli jsme na druhém konci světa, uprostřed Indonésie na poměrně malém ostrově Bali. Teď už nás nikdo nevrátí domů. Prázdniny začaly.
Vezmu vás na chvíli do zákulisí toho celého psaní. Tuto kapitolu, která se jmenuje “Letíme na Bali” píšu vlastně na letišti v Jakartě ve chvíli, kdy letíme z Bali. Mezitím se toho odehrálo hodně.
Takže jsme na Bali. Měli jsme z toho velkou radost. Na letišti nás čekal řidič, který nás odvezl na jihovýchod Bali k městečku Jasri. To se teď stalo naším novým domovem.
V Matanai nás přivítal Vincent. Vincent je Australan, který si vzal balijskou ženu a mají spolu syna.
Je to Balijec, ale neumí moc balijsky.
Celé dny od rána do večera sedí na wifi a hraje na telefonu hry.
To nás začne brzo trochu ničit, protože to zpomaluje už tak pomalý baliský internet. Ale v zásadě to je jediný náš budoucí problém. Pomalý internet.
Dostali jsme k dispozici vilu v pravé části zahrady. Máme svůj vlastní bazén, kuchyň, 2 patra, 2 koupelny a každodenní výhled na oceán. Ten je asi 30 metrů od nás, takže máme denně výhled jak z cestopisného filmu.
Vincent, měl zpočátku trochu strach z koronaviru, tak nám nechal všude naistalovat desinfekci a požádal nás, ať pár dní nejsme moc v kontaktu s personálem.
Za 2 dny odjel do Austrálie, aby se nechal zavřít do 2 týdenní karantény a ženu se synem nechal na Bali. A tím všechna antivirová hygiena skončila. Personál brzy vypozoroval, že nejsme na smrt nemocní turisti a odložil roušky, které my jsme ne jen nenosili. Ale ani neměli. Prostě jsme na celosvětovou nadcházející katastrofu nebyli mentálně ani materiálem vybaveni. Rozhodli jsme se, že se na to nebudeme takto soustředit. Proto jsme se přesunuli sem. 30 metrů od oceánu pod palmy, mezi rýžové pole a nádherné rostliny, které u nás vidíme často jen v botanické zahradě nebo v zoo v pavilonu indonéské džungle.
Začali jsme žít nový a velmi jednoduchý život. Ráno vstanete a je sluníčko. 98% dní. Celé 3 měsíce. Chodíte jen v kraťasech nebo plavkách a v tričku. Boty - myslím žabky, si vezmete jen když jdete nakoupit. Ráno vyjdete ven a podíváte se na oceán.
Pak kouknete na palmy a zjistíte, že jsou pořád stejně úžasný.
K snídani si dáte vodní meloun, banány nebo něco podobného.
A hlavně nikam nespěcháte. Nikdy. Není totiž kam.
Výhoda Matanai je, kromě toho, že leží přímo na pobřeží a ještě na velmi klidném místě, že je poměrně členitý. Je to resort složený ze 3 vil. Každá vila je jiná a každá má nádech asijské kultury.
V zahradě jsou 3 bazény a různá zákoutí a malá místa s posezením.
Takže v podstatě můžete jíst každou část svého jídla jinde. Snídani jinde, oběd jinde a večeři kdekoliv. Je to místo, které vás neomrzí. Není to velké, ale můžete se projít zahradou a pokaždé vás to bude bavit.
První měsíc jsem snídal v malém altánku v rohu. Umožňovalo mi to jíst a koukat na východ slunce mezi palmami, na oceán, na bazén a na velkou část velmi pěkně udržované zahrady.
To co je úžasné, jak se o resort starají. Je to zvyk. Mít věci v pořádku a upravené.
I když jsme v resortu zůstali brzy sami, přesto chodil každý 3 den zahradník a zahradu uklízel a staral se o ní. Kompletně jí zametl od listí, sebral popadané listy palem, zalil, vysadil nové rostliny a vyčistil bazény. Jako kdyby mělo přijet velké množství hostů.
To byla další výhoda celé této situace. Občas do resortu někdo přijel. 2 - 3 lidi. Zdrželi se několik dní a pak zase odjeli. Ale později to ustalo. Takže jsme měli resort úplně pro sebe.
Zpočátku nám i vařili, ale pak jsme zjistili, kde se dá co nakoupit a začali jsme si vařit sami. Pro zpestření jsme si domluvili, že každý druhý den odpoledne přijdou zaměstnanci resortu a uvaří nám v restauraci. Abychom měli změnu a nemuseli vařit úplně pořád. Ale čím déle jsme tam byli, tím více jsme propadli kouzlu nakupování na trhu a v místních malých warungách (restauracích nebo stánkách s pouličním občerstvením).
První dva nákupy mě vzal Made autem. Ale pak jsme si půjčili na celý pobyt motorku a jezdili jsme sami. Bylo to skvělé dobrodružství. Začali jsme objevovat okolí.
Představte si následující situaci. Po snídani, kdy nikam nespěcháte, jsme většinou cvičili nebo byli v bazénu.
Pak nasednete na motorku a cesta z Matanai je skrze palmový les a pole, kde pěstují buď rýži nebo melouny. Na pozadí toho všeho vidíte sopku Agung a další hory v pozadí. To celé v naprosto jasných barvách, protože je takovéto tropické, ale velmi příjemné vedro.
Po několika minutách vyjedete na hlavní cestu, kde se stáváte součástí organického chaosu balijských silnic. Hodně aut a motorek, ale všechno do sebe nějak zapadá.
Na pozadí pořád výhledy jak z cestopisných filmů.
Ze začátku jsem jezdil nakoupit sám. To jsem objevoval, kde co se dá koupit a nezabloudit.
Připadalo mi to děsně dobrodružný. Terka občas jezdila se mnou.
Pak si motorku zkusila Vája a začali jsme jezdit s ní. Seděla mezi mnou a mojí ženou a měla z toho obrovskou radost.
Pokračování v dalším dílu...
Podívejte se i na www.vladimirekart.cz
Chcete dostávat informace o podobných akcích a zajímavých tématech?