Jak to přesně celé začalo?
Myslím, že úterý. Seděli jsme se ženou v Praze na Zličíně a probírali pár pracovních věcí jako každý týden. Mezitím jsme se podívali na pár zpráv a zjistili, že se chystají zavírat školy a dost možná i hranice.
Nemám k zavírání hranic v naší zemi velkou důvěru, tak jsem jen tak spíš mezi řečí ženě řekl, jestli nechce jet na Srí Lanku. Dělali jsme tam již 5 let za sebou kurz Objevte a naplňte své vlastní sny a poslední 2 roky jsme tam řešili i investiční projekty.
Máme tam velmi dobré známé. Srí Lanskou rodinu na jihu poblíž města Tangale.
Vlastně nám to oběma připadalo jako dobrý nápad. Řekli jsme si, že ještě uvidíme.
Večer jsme se na té cestě úplně neshodli a tak jsem si řekl, že to nechám vyplynout.
Bylo mi jasné, že to buď musíme udělat do pár dnů, nebo už to nebude možné.
Ve středu ráno mi žena řekla, že se to výrazně zhoršuje a že s tím souhlasí.
Řekli jsme to našim dcerám. Terce je 15 a Domče 12.
Pobavili jsme se o tom ještě s mými syny.
Ti nám řekli, že nepojedou. Jsou už dospělí, je to o jejich rozhodnutí.
Koupil jsem letenky na pátek a začali jsme balit. Všechno bylo velmi rychlé. Mezitím zpráv o tom, co všechno se bude zavírat a omezovat přibývalo z hodiny na hodinu. Bylo to jak ve zvláštním filmu. Jenže to nebyl film. Šlo o čas. Nebyli jsme si vůbec jistí, že nás nakonec pustí na letiště.
V pátek jsme se přesunuli na letiště a nechali se odbavit.
U přepážky Emirates nám na chvíli vzali pasy a pak nám řekli, že Srí Lanka zaslala všem leteckým společnostem, že na palubu nesmí nikdo, kdo nemá vízum udělané dopředu.
Ale Emirates jediní ten email nedostali, takže nám to jen řekli a pustili nás.
Zavolal jsem známému, který se stal v minulém roce Srí Lanským konzulem v Praze, a zeptal se ho na to.
Řekl mi, že musíme mít víza hotové, ale stačí po internetu.
Takže jsme je ještě pár minut před odletem udělali, ale neměli jsme je potvrzené.
S tím jsme nastoupili s Terkou, Domčou a Valentinou, které je 2,5 roku, do letadla a odletěli do Dubaje.
Měli jsme neuvěřitelnou radost a obrovský pocit dobrodružství. Nikdo nic nevěděl a nic nebylo jasné. Přesto nás to nějakým zvláštním způsobem osvobozovalo. Letenky jsme měli nastavené tak, že přistaneme v noci v Dubaji a na Srí Lanku budeme pokračovat až další den odpoledne.
Letadlo bylo poloprázdné. Seděli v něm podobní dobrodruzi jako my. Všichni se mezi sebou usmívali a občas si vyprávěli, kam se chystají zmizet, než se všechno buď uklidní, nebo ukáže, kam se to vyvine dál. Vedle nás seděla rodina se 4 malými dětmi. Otec byl hokejista a byli zvyklí s dětmi hodně cestovat. Letěli na Bali a bylo jim jedno, jak dlouho tam budou.
Nenapadlo mě si vzít kontakt, protože na Bali jsme se nechystali.
Měli jsme pocit, že skončíme na Srí Lance. A tak jsme o půlnoci po 6 hodinovém letu s A380, obrovským dvoupatrovým a tentokrát poloprázdným letadlem, vystoupili v Dubaji.
Na letišti jsme zatím bez jediného problému dostali víza na 90 dní, nasedli jsme do taxíku a odjeli do hotelu.
Šli jsme spát se zvláštním pocitem dobrodružství, které člověk nezažije každý den. Cítili jsme, že jsme se vydali na cestu, ve které je potřeba jít jen dál. Holky byly nadšený a my spokojený. I malá Vája (tak říkáme Valentině) to přijala v klidu a bylo vidět, že se jí ta změna životního stylu líbí. Pokračování v dalším dílu...
Podívejte se i na www.vladimirekart.cz
Chcete dostávat informace o podobných akcích a zajímavých tématech?
Pak mi nechte na sebe kontakt zde.